Zase jednou trocha té samomluvy.

(Pokud budete psát něco, na co chcete, abych reagovala, tak prosím raději k článku, ne na G+, díky...)

Tak. A je to.

Měsíc bez sociálních sítí (přesněji řečeno bez Nyxu, Google+ a Lapiduchu) úspěšně překonán. Rozhodně se nedá říct, že by každá minuta tohoto času byla plně využitá, moc jsem toho nepřečetla ani nenapsala, jak jsem původně plánovala. A cvičit...? Tak to jsem rozhodně nezačala. I tak to byl moc příjemný měsíc.

Ale teď stojím před hloupým rozhodováním. Vrátit se, nebo ne?

Mám pocit, že je to jako s odnaučenými alkoholiky...

Jsem rozhodně závislá. Ne, že by mi sociální sítě nějak chyběly, to kupodivu téměř vůbec, ale cítím to. Skoro až fyzicky. A vím, že když se vrátím, tak spadnu do stejného vegetativního stavu, ve kterém jsem byla předtím.

Jenže zbavit se jich opravdu a na dobro? To přeci nejde!

Už jen kvůli zajímavým pracovním nabídkám a jednoduché komunikaci s lidmi, kteří jsou pro mě nějakým způsobem důležití.

Kvůli jednoduchému přístupu k informacím; kolikrát se mi stalo, že mě začalo cosi hlodat a nutně jsem se potřebovala na jedné z těch sítích na něco zeptat (a vždy jsem si nakonec poradila sama, ale tak nějak to nebylo ono).

Přiznám se, že se bojím. Bojím se jen otevřít Nyx a podívat se na poštu. Co když tam jen jednou nahlédnu a už se nikdy neodtrhnu?

Myslíte si, že jsem blázen?  Možná. Ale znám se. A vím, že i takováto psychická závislost dovede být pěkná mrcha. Vždyť jen kvůli ní jsem se neodstřihla už dávno a jen kvůli ní jsem promarnila času, až by se z toho jednomu chtělo pomalu brečet... A ztracený čas není tím nejhorším: Nyx mě opravdu psychicky ničil a už dlouho jsem si uvědomovala, že je pro mě velkým spouštěčem depresí.

Tenhle měsíc jsem se cítila jako ještě  nikdy dřív. Jasně, nějaké špatné stavy byly, ale tak teď jsem prostě ne v úplně ideální situaci, tak se s tím dá počítat, ale jinak? Jinak jsem se cítila naprosto jinak;  SVOBODNĚ je asi to nejbližší slovo, které mé pocity vystihuje.

Nejlepší řešení by bylo vrátit se s Mírou. Občas nahlédnout, poptat se, zkontrolovat soukromé zprávy, být v kontaktu s „důležitými” lidmi... Jenže se obávám, že to je věc, kterou zkrátka neumím.

Takže mám na výběr. Vzdát se jedné části života, která je pro mě celkem důležitá a teoreticky by mě mohla posunout blíže mým cílům (a ve skutečnosti už párkrát posunula), nebo se, de-facto, vzdát normálního života. Chm... Mno... Vážně vám nevím.

A abych nezapomněla, tak tady je ta recenze,  o které jsem psala minule: http://www.casopisxb1.cz/aktuality/pribeh-temnych-tajemstvi-a-uknucenych-pubertaku/

Read More

Psychopati a Chodci

Jak už jsem se zmiňovala minule, účastním se opravdu zajímavého kurzu Moralities of Everyday Life a jsem jím stále nadšená. I když se tam často opakují věci, které už znám, jsou podány tak, že mě ani na okamžik nenudí.

Read More

Detox

Konečně jsem se rozhodla.

Sociální sítě jsou špatné. Tedy. Přesněji řečeno ony jsou dobré, ale je to stejně jako s tím ohněm. A protože si toho zase tak moc nenalhávám tak moc dobře vím, že pro mě už se dávno staly spíše pánem než sluhou.
Nekonečné obnovování různých webů každou minutu, kontrolování notifikací uprostřed noci a tak dále. Stav, ve kterém jsem ještě nedávno byla, by se dal bez váhání nazvat braindead. 

Google+, Nyx, Lapiduch, ale i iDnes, Novinky a různé nesmyslné weby pro ženy, kam jsem se beztak chodila jen rozčilovat a prokrastinovat, jsou zablokované.
Tedy, jen mentálně, protože přeci nejsem zbabělec, který potřebuje berličky, když už se jednou k něčemu rozhodne.

Dnes je to šestý den a nemůžu si toto rozhodnutí vynachválit. Moje nervová soustava se pomalu hojí (tedy, vyřadit sociální sítě mimo jiné z důvodů slabých nervů a jet v pracovní den v pět hodin odpoledne na I.P. Pavlova není ideální nápad, ale to už je dávno a i z toho jsem se skoro vzpamatovala) a i ten čas kupodivu dovedu využívat lehce konstruktivněji.
Rozhodnout se a ukončit to trvalo opravdu dlouho, ale stojí to za to.
Jediné, co mi vadí, je Chrome, který své notifikace cpe téměř všude, ale adblock je více-méně řeší.

A co s tím časem, který se mi najednou zmaterializoval z nicoty vlastně dělám?
Už mám za sebou dvě hodiny CS50 na Harvardu (miluji vás MOOC!) a první hodinu kurzu Moralities of Daily Life, který je podstatně zajímavější, než se zdálo na první pohled – jsem velmi zvědavá, zda ho  dokončím, termíny má celkem kruté.
Doufám, že mi trochu pomůže vyrovnat se s lidmi, protože je právě o nich a jejich iracionálních volbách. Po prvním týdnu se však naneštěstí zdá, že to bude spíše naopak.
A po dokončení několika testů jsem navíc zjistila, že budu možná opravdu nějaký druh psychopata. Ale to se mi nezdá, emoce mám občas silné možná až moc.
Jen ráda požívám i ten lidmi tolik zavrhovaný rozum!
Alespoň potenciálně, v praxi už je to jiná...

Také si, světe div se, čtu. I když stále méně než bych chtěla. Zrovna mám na stolku Černého arcimága, na kterého brzy vyjde recenze na webu XB-1. No... brzy... Prostě až to dočtu a recenzi napíšu, takže týden, dva, tři...?

Čekala jsem, že se budu o něco více věnovat blogu, když už jsem se vzdala těch věcí, které můj čas žerou naprosto nejnesmyslněji, jenže to není vůbec tak jednoduché jak se na první pohled zdá.

Jsou tu klasické články, pak povídky a na ten blog už prostě nezbývá tolik energie a vlastně ani nálady. Nápadů je sice nespočet, ale všechny příliš časově náročné a tak tu radši plodím nezajímavý článek o svém nezajímavém životě.

Ve svém volném čase jsem také začala konečně hrát LOTRO.
Hromadu let jsem se téhle hře vyhýbala a teď si ji nemůžu vynachválit, ač nějaké ty mouchy rozhodně má. Třeba ne zrovna dvakrát přátelský F2P systém, který se však dá obejít farmením takzvaných deedů – tedy v podstatě klasických achievmentů, které já žeru, takže mi to moc nevadí.

Co mi ale nejde vůbec je psaní povídek. Mám z toho trochu depky, ale co nadělám. Jsem prostě zaseklá z mnoha různých důvodů (pořád nechápu to tvrzení o „umělcích", kteří nejlépe tvoří, když jsou v největší životní žumpě.) a cítím se jako naprostý neschopa, co nedokáže dát dohromady ani jednu větu; možná je to kvůli té dlouhé pauze.
Pauzy mi vážně nesvědčí. Ale co potřebuji je to samé, co jsem udělala se sociálními sítěmi. Rozhodnout se, že od teď budu psát každý den alespoň hodinu a začít. Pak se to zase zlepší. Doufám.
Nebo třeba prostě opravdu nemám talent a zkoušení je ztráta nejen mého času a energie.
Ale já věřím, že když se opravdu sakra chce, tak to prostě půjde!

Pokud jste dočetli až sem, obdivuji vás. Jediný důvod proč jsem to až sem dopsala je vlastně ten, že mám dělat něco naprosto jiného. Prokrastinace je prostě stále mou nejlepší přítelkyní a nezbavila bych se ji asi  ani kdybych vyhodila počítač z okna – pořád tu máme takové věci jako  nádobí a tak....

Jo a kdybyste náhodou někdo věděl o nějaké práci jako překládání z – do angličtiny, zadávání dat do PC, nějaké to psaní... prostě něco, co nevyžaduje příliš kontaktu s lidmi a stačily by na to mé velmi omezené schopnosti, ozvěte se mi prosím. Vážně by se nějaká ta koruna na víc hodila.

Brzy si pořídím knihu Pište správně česky, která mi snad do hlavy naleje i takové detaily, jako jak že se to používají ty čárky a ostatní věci, které mi unikají, tak to snad trochu povzbudí mé sebevědomí i příležitosti. Už se těším, ale ta práce je tak trochu potřeba dřív :)

A to už je vážně vše. Na viděnou někdy jindy. Snad už u trochu užitečnějšího článku než u keců z mého života.

EDIT: Automatické sdílení na G+ proběhlo omylem. Nebudu se zlobit, když tam nebudete komentovat :))

zdroj obrázku: http://bryanyoungart.blogspot.cz/2011_08_01_archive.html 

Read More