Moje nová série nebude pro lidi trpící na noční můry.
Bude plná šera, bolesti, křiku, pout a svěracích kazajek.
Bude se odehrávat ve stísněných prostorách, kde dnes přebývají pouze temné vzpomínky a duchové minulosti...
Dobře, možná malinko přeháním :-)
První (a snad ne poslední) díl se bude věnovat nemocnici známé pod názvem New Jersey State Lunatic Asylum nebo také Trenton Psychiatric Hospital.
„Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.” Možná to je to staré odrbané přísloví, ale to nic nemění na jeho pravdivosti.
Trentonskou psychiatrickou léčebnu založila v roce 1848 Dorothea Lynde Dix.
Již od mládí se zajímala o své bližní. Zakládala školy a starala se o chudé. Když byla nemocná, psala pohádky.
Později, po své návštěvě v Anglii, se začala zajímat i o psychicky nemocné a o to, jak je o ně postaráno.
Její zájem vzbudil starý muž, kterého potkala v jednom z chudobinců, kam se často psychicky nemocní lidé odkládali.
Kdysi byl bohatým právníkem, váženým člověkem a bývalým členem legislativní rady.
Ve stáří, nikoliv svou chybou, přišel o všechen majetek a nedlouho na to onemocněl jeho jediný syn. Peníze na léčbu nebyly a syn zemřel. Muž přišel o rozum. Dorothea tohoto kdysi váženého právníka potkala ležícího na malé posteli ve vlhkém sklepení.
„Tento vetchý starý muž v depresích, chudák, bezmocný, osamělý a přitom si uvědomující okolnosti, které ho obklopují, ne úplně zapomínající na minulost. A kým byl?” zeptala se Dorothea na schůzi legislativní rady při projednávání budoucnosti psychicky nemocných. Legislativu na jejich ochranu prosadila; snad každého z rady polil pot, když si v jeho situaci představil sebe a tak nikdo ze členů příliš neváhal.
A tím příběh Trentonské psychiatrické léčebny začíná.
Dorothea si pro své pacienty představovala přátelské prostředí, kde budou mít dostatek místa k pohybu i způsobů, jak se v dlouhých chvílích zabavit. Chtěla, aby se s nimi jednalo jako s lidmi.
Její přání se možná stalo i realitou. Alespoň na nějaký čas.
V prvním roce bylo v nemocnici léčeno 86 pacientů a léčba probíhala především formou fyzického cvičení, diet a koupelí. Nemocnice měla za úkol v pacientech vyvolávat příjemné pocity a největší důraz byl kladen na pohodovou atmosféru.
Léčebna se začala přeplňovat kolem roku 1873 nehledě na to, jak často se přistavovala nová křídla. Tou dobou bylo v léčebně 700 pacientů a nemocnice se potýkala s nedostatkem lůžek i personálu. Přeplněnost však rozhodně nebyla tím nejhorším, co pacienty v Trentonu čekalo.
„Dnes mě hrozně bolí nohy. Víte, odřezávají mi je, ale trvá jim to tak dlouho. Už jsou to dva roky co začali a jsou teprve ve třetí části mé pravé nohy. Pižlají je pazourkem a ta bolest je hrozná. Nedovedete si přestavit jakou agonií procházím od chvíle, kdy začali; a nepospíší si. Tady jsou [ukáže si na žaludek] tady pracují. Kdyby si je tak vzali najednou! Ale jsou tak pomalí....” mumlal si, spíše pro sebe jeden z pacientů. Byl slušně oblečený, v obleku a stopy po nemoci na něm nebylo vidět.
O řezání končetin mluvil jeden z pacientů nemocnice v roce 1873 před reportérem New York Times, který dělal o městě Trenton reportáž.
Asi ani jeden z nich netušil, že se Trentonská psychiatrická léčebna chirurgickým a nepříliš hygienickým odstraňováním částí těl proslaví.
Popularita nemocnice stále stoupala. V listopadu roku 1907 se stal ředitelem ústavu doktor Henry Aloysius Cotton a úspěšnost léčby zvýšil na celých 85%. To bylo na tu dobu něco nevídaného!
Ať už jste k němu přišli se schizofrenií nebo depresí, bylo celkem jisté, že vás Henry vyléčí. Možná při léčbě zemřete, ale co - mrtvoly psychickými poruchami netrpí.
Cottonova teorie o původu psychických nemocí byla jednoduchá: všiml si, že pacienti s horečkou často trpí halucinacemi a tak usoudil, že jsou všechny psychické poruchy čistě infekčního původu. Začal své pacienty léčit trháním zubů.
Zpočátku.
Trhal je postupně a když se nedostavil úspěch u prvního vytrženého zubu, pokračoval.
Pacient pomalu hladověl a chřadl. Nemohl jíst ani spát. Léčba trháním zubů trvala tak dlouho, dokud se pacient neuzdravil.
Pokud už žádné zuby nezbývaly, ale nemoc stále přetrvávala, Cotton si nezoufal. Prostě přešel k odstranění mandlí a později i sliznice.
Stále žádné zlepšení? Pak se mohl pacient rozloučit se žaludkem a tlustým střevem.
V určité chvíli této procedury si pacienti z návštěvy Cottonova operačního sálu vypěstovali panickou hrůzu. Kopali, křičeli a bránili se.
A člověk, který se brání, když mu chcete pomoci, nemůže být přeci v pořádku; musí se mu odstranit další část.
Cotton chtěl svým pacientům pomáhat. Své léčbě věřil dokonce tak, že prosazoval preventivní vytrhávání zubů u dětí. Začal s tím u svých synů, kteří v dospělosti spáchali sebevraždu.
Když se začal cítit v nepořádku sám Cotton, neváhal. Vytrhal si zuby, prohlásil se za vyléčeného a vrátil se do práce.
Cotton hlásil mimořádné úspěchy, avšak počítal do nich mrtvoly.
A protože v té době neexistovala antibiotika, mrtvol bylo celkem dost. Cotton uváděl úmrtnost svých pacietnů kolem 30%, ve skutečnosti se však blížila 45%. Protože byl podle Cottona mrtvý pacient pacientem, který se zbavil svých problémů, a nechybělo mu sebevědomí ani charisma, byl celý svět jeho úspěchy okouzlen. Mnozí se snažili do jeho péče dostat sebe či své blízké.
A mnozí na to také doplatili.
.jpg)
Pár lidí si všimlo, že je úmrtnost podezřele vysoká. Sem tam se někdo pokusil vyvolat skandál nebo zjistit, jak je to s léčbou v Trentonské psychiatrické léčebně doopravdy, ale žádná z negativních zpráv nebyla dokončena.
Cotton pracoval v Trentonské psychiatrické léčebně do roku 1930. O tři roky později zemřel na infarkt a byl médii i vědeckými publikacemi oslavován jako průkopník a vizionář.
Jeho léčba a teorie zemřela s ním; vystřídala ji lobotomie.
Pokud vás toto téma zaujalo, doporučuji prostudovat tyto odkazy:
Pokud vás toto téma zaujalo, doporučuji prostudovat tyto odkazy:
0 komentářů:
Okomentovat