Stín Černého hvozdu - něco jako recenze

Žánr recenze nebyl nikdy mou silnou stránkou. Tenhle blog však píšu hlavně proto, abych se učila a tak dnes napíšu o knize zakoupené bez velkých očekávání na akci Con na vrbě.

Kniha Stín Černého hvozdu, kterou napsal český spisovatel Míla Línc, mě popravdě na první pohled příliš nezaujala.

Sice má nádhernou obálku od Jany Šouflové, ale jedná se o klasické fantasy, což je žánr, který čtu poslední dobou spíše výjimečně.

Přesto jsem poté, co mi byla doporučena, neváhala. Výběr byl příliš velký a kdybych přemýšlela déle, mohla bych tam stát dodnes.

Teď už však ke knize samotné. Míla Línc vydal svou první povídku v patnácti letech a mezi jeho zájmy patří mimo jiné i historie.

Stín Černého hvozdu je toho celkem jasným důkazem.

Příběh začíná v poklidné vesničce Kozí hrádek, den po svatbě hejtmanova syna s krásnou Nešou.

A to objevením hned několika mrtvých těl, mezi kterými je ženich se svým otcem i ostatními  svatebčany. Nevěsta se pohřešuje.

Jediný, kdo masakru v hostinci unikne, je mladý kejklíř. Tajemný vrah však dělá vše proto, aby neunikal příliš dlouho.

Richard z Nemanic, zástupce hejtmana se záhadnou minulostí a také bratr Neši, se vydává nalézt sestru a pomstu směrem ke starému domovu. Na nebezpečí která cestou číhají, ani na slzy a výhrůžky těhotné snoubenky nehledí.

Ani mladý kejklíř nehodlá nechat smrt svých blízkých nepotrestanou a už vůbec nehodlá čekat na vraha jako prase na porážku.

Už dávno jsem se naučila šetřit výkřiky „nejlepší kniha/film/hra, kterou jsem kdy četla/viděla/hrála,” protože abych řekla pravdu, nadchnu se celkem snadno.

Stín Černého hvozdu se však v pomyslném žebříčku mých nejoblíbenějších fantasy knih vyšplhal po bok Písně ledu a ohně - a ti kdo mě znají vědí, že to už něco znamená.

Proč to tak je? Důvodů je hned několik.

Už při prvním odstavci mě uchvátila čeština, kterou je kniha psaná. Zvolená slova jsou vyloženě kouzelná a navozují pocit, že čtete starou dobrou fantasy klasiku.

Neexistuje zde nic jako dobro a zlo. Každá postava má svá temná tajemství, která se postupem času odhalují a občas čtenáři nedají jinou volbu než zírat s otevřenou pusou.

Vše však dává perfektní smysl a nádherně do sebe zapadá.

Magie zde sice existuje, ale na příběh má pouze minimální vliv, rozhodně postavám neslouží jako snadná úniková cesta z nepříjemných situací.

I nějaká ta slza při čtení ukápla.

Na knize je vidět, že je psaná člověkem, který ví, o čem mluví: Nenarazíte zde na boj jednoho namakaného hrdiny s přesilou pěti mužů, ze kterého hrdina vyjde vítězně a bez jediného škrábance, ani na postavu, která by měla perfektně čisté svědomí.

Jako zápor bych mohla uvést ilustrace Ondřeje Janovského, které mi k příběhu a stylu přijdou opravdu výrazně nevhodné, ale nakonec jsem si zvykla a snad jsem si je i oblíbila.

Nakonec si ještě neodpustím jednu připomínku, spíše tak pro pobavení.  Ráda čtu americké články o sexismu v geek kultuře (zajímavé články v češtině tady a tady), abych se nad nimi mohla pěkně  rozčilovat (nebo v případě těch odkazovaných trochu přemýšlet).

A tak jsem si nemohla nevšimnout, že Stín Černého hvozdu splňuje vlastně do posledního bodu vše, na co si takové feminististky stěžují.

Kostra příběhu je založena na „dámě v nesnázích,” která sice chvílemi nějakou aktivitu projevuje, ale i tak většina jejích myšlenek patří tomu, jak ji její velký bráška zachrání.

Druhá ženská postava je rozhodně silná. Tahá za nitky a ovládá i ty nejmocnější muže, ale její pohnutky... No, ty musíte posoudit sami :)

Pokud máte rádi fantasy a knihu jste ještě nečetli, rozhodně není nad čím váhat. V elektronické verzi sice není a pravděpodobně ani nebude, ale zato se dá pořídit za příjemnou cenu jako audiobook.

Doufám, že má první (ne)recenze nebyla moc velká hrůza, protože si na vás chystám několik dalších.

A jen abych předešla případným otázkám - z odkazů  nemám vůbec nic, reklamu dělám čistě dobrovolně, z lásky a zdarma :)