Zase jednou trocha té samomluvy.

(Pokud budete psát něco, na co chcete, abych reagovala, tak prosím raději k článku, ne na G+, díky...)

Tak. A je to.

Měsíc bez sociálních sítí (přesněji řečeno bez Nyxu, Google+ a Lapiduchu) úspěšně překonán. Rozhodně se nedá říct, že by každá minuta tohoto času byla plně využitá, moc jsem toho nepřečetla ani nenapsala, jak jsem původně plánovala. A cvičit...? Tak to jsem rozhodně nezačala. I tak to byl moc příjemný měsíc.

Ale teď stojím před hloupým rozhodováním. Vrátit se, nebo ne?

Mám pocit, že je to jako s odnaučenými alkoholiky...

Jsem rozhodně závislá. Ne, že by mi sociální sítě nějak chyběly, to kupodivu téměř vůbec, ale cítím to. Skoro až fyzicky. A vím, že když se vrátím, tak spadnu do stejného vegetativního stavu, ve kterém jsem byla předtím.

Jenže zbavit se jich opravdu a na dobro? To přeci nejde!

Už jen kvůli zajímavým pracovním nabídkám a jednoduché komunikaci s lidmi, kteří jsou pro mě nějakým způsobem důležití.

Kvůli jednoduchému přístupu k informacím; kolikrát se mi stalo, že mě začalo cosi hlodat a nutně jsem se potřebovala na jedné z těch sítích na něco zeptat (a vždy jsem si nakonec poradila sama, ale tak nějak to nebylo ono).

Přiznám se, že se bojím. Bojím se jen otevřít Nyx a podívat se na poštu. Co když tam jen jednou nahlédnu a už se nikdy neodtrhnu?

Myslíte si, že jsem blázen?  Možná. Ale znám se. A vím, že i takováto psychická závislost dovede být pěkná mrcha. Vždyť jen kvůli ní jsem se neodstřihla už dávno a jen kvůli ní jsem promarnila času, až by se z toho jednomu chtělo pomalu brečet... A ztracený čas není tím nejhorším: Nyx mě opravdu psychicky ničil a už dlouho jsem si uvědomovala, že je pro mě velkým spouštěčem depresí.

Tenhle měsíc jsem se cítila jako ještě  nikdy dřív. Jasně, nějaké špatné stavy byly, ale tak teď jsem prostě ne v úplně ideální situaci, tak se s tím dá počítat, ale jinak? Jinak jsem se cítila naprosto jinak;  SVOBODNĚ je asi to nejbližší slovo, které mé pocity vystihuje.

Nejlepší řešení by bylo vrátit se s Mírou. Občas nahlédnout, poptat se, zkontrolovat soukromé zprávy, být v kontaktu s „důležitými” lidmi... Jenže se obávám, že to je věc, kterou zkrátka neumím.

Takže mám na výběr. Vzdát se jedné části života, která je pro mě celkem důležitá a teoreticky by mě mohla posunout blíže mým cílům (a ve skutečnosti už párkrát posunula), nebo se, de-facto, vzdát normálního života. Chm... Mno... Vážně vám nevím.

A abych nezapomněla, tak tady je ta recenze,  o které jsem psala minule: http://www.casopisxb1.cz/aktuality/pribeh-temnych-tajemstvi-a-uknucenych-pubertaku/